Close

Historie a pravidla tenisu

Ivan-Lendl

Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.

old_tenis_photos (2)

old_tenis_photos (2)

Charakteristika hry. Tenis je velmi elegantní míčová hra, kterou mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Ke hře je zapotřebí tenisová raketa, míček, tenisový dvorec a síť. Hráči tenisu mohou být jakéhokoliv věku, výšky, váhy či pohlaví. Avšak na profesionální úrovni hrají muži a ženy zvlášť, výjimku však tvoří turnaje, kde proti sobě ve čtyřhře nastoupí muž i žena na každé straně. Této čtyřhře se říká “smíšená čtyřhra”,„mix“. Hlavním úkolem je co nejlépe vrátit míč na soupeřovu polovinu dvorce tak, aby ho soupeř vůbec nezahrál či nedoběhl, případně aby mu vrácení míče dělalo potíže. Ve srovnání s jinými sporty se tenis hraje se střední intenzitou. Zápas může trvat desítky minut, ale taky klidně několik hodin. Při tenisové hře se rozvíjí vůle, cílevědomost, rychlý odhad situace, spoléhání na svoji fyzickou připravenost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění a hlavně vnitřní klid.

Hra. Získá-li hráč bod, je stav 15:0; získá-li druhý, je stav 30:0; získá-li třetí, je stav 40:0; získá-li čtvrtý bod, vyhrává hru. Pokud je stav 40:40, tzv. shoda, nejbližší bod se počítá jako výhoda pro toho hráče, který jej získal. Získá-li týž hráč následující bod, vyhrává hru. Když jej nezíská, je opět shoda. Zápas se hraje nejčastěji na 2 vítězné sady. Organizátor soutěže však může rozhodnout jinak, v tom případě pak hráč potřebuje k vítězství získat sady 3, např. muži na grandslamových turnajích nebo v utkáních Davisova poháru. Hráč, který první získá 6 her, získává sadu (např. 6:2). Musí však získat nejméně o dvě hry více než soupeř (např. 8:6). V roce 1965 James Van Alen vymyslel pro zrychlení hry tzv. tiebreak. Ten se hraje za stavu 6:6. Hráč potřebuje získat 7 bodů a o dva více než soupeř (např. 10:8). Vítěz tie-breaku získává sadu 7:6. Sady bez tie-breaku se hrají minimálně, a to v závěrečné sadě zápasu určitých turnajů. Cílem hry je získat požadovaný počet sad dříve než soupeř.

Samotná hra začíná podáním, které se provádí ze zadní základní čáry – baseline. Hráč, který podává si rukou nadhodí míček a udeří ho raketou dříve než dopadne na zem. Tento míček musí umístit, v případě že podává zprava, do levého soupeřova pole pro podání (čtverec za sítí na straně soupeře). V případě chybného podání má podávající opravné druhé podání. Změna podání nastává při získání hry pro jednoho z hráčů.

Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, po nichž musí míček přeletět síť a dopadnout do soupeřova pole. Údery se opakují, dokud se některému z hráčů nepodaří zakončit tzv. vítězným úderem nebo dokud soupeř neudělá chybu.

Nejčastější chyby ve hře při kterých soupeř získává bod:

  • hráč trefí síť
  • hráč se netrefí do soupeřova pole – tzv. „aut“
  • hráč zahraje tělem
  • míček dopadne dvakrát na zem, dříve než ho hráč odehraje
  • druhé podání nedopadlo do čtverce pro podání nebo nepřeletělo síť
  • hráč zahraje tzv. dvojdotek – při úderu se míček dvakrát dotkne rakety (neplatí když hráč tento dvojdotek zahraje v rámci jednoho úderu)
  • hráč se dotkne míčkem stropu (v případě že se hraje v hale)
  • hráč se dotkne sítě (raketou či tělem v průběhu výměny)

Hřiště a vybavení

Tenisový dvorec má obdélníkový tvar a rovný povrch. Tenisové hřiště je dlouhé 23,77 m a široké 8,23 m. Kurt je uprostřed rozdělen sítí zavěšenou ve výšce 0,914 m (měřeno uprostřed), na okraji kurtu má síť výšku 1,07 m. Při čtyřhře je pro hru využíváno postranní rozšíření kurtu. Povrchy kurtu jsou různé, každý z nich umožňuje jinou rychlost a výšku odrazu míče a tím i mění styl hry. Třemi nejběžnějšími typy povrchů jsou:

  • antuka – nejčastěji červená (k vidění např. na French Open), zelená (hlavně v USA),
  • tvrdý porch – například beton, (Australian Open), potažený asfalt(US Open),
  • tráva – typická pro britský Wimbledon.

Tenisová raketa musí být rovná a tvoří ji struny střídavě propletené nebo svázané a připojené k rámu rakety. Celková délka rakety nesmí být větší než 73,66 cm. Rám rakety nesmí mít celkovou šířku větší než 31,75 cm. Plocha výpletu nesmí mít celkovou délku větší než 39,37 cm a celkovou šířku větší než 29,21 cm.

Tenisový míč musí mít vnější povrch všude stejný, sestávající z látkového potahu a žluté barvy. Má-li švy, musí být bez stehů. Správný míč by měl mít odskok vyšší než 1,35 m a nižší než 1,47 m, pustí-li se volně na betonový podklad z výše 2,54 m. Mohou se objevit i barevné tréninkové míče.

old_tenis_photos (1)

old_tenis_photos (1)

Ke zrození tenisu došlo již někdy v roce 1858, kdy major Henry Gem, právník a úředník smírčího soudu v Birminghamu, a major Walter Clopton Wingfield, člen sboru čestných průvodců panovníka při státních příležitostech na dvoře královny Viktorie, označil trávník v Edgbastonu ve Warwickshire a dali mu název tenisový dvorec. Než byl v nedalekém Leamingtonu v roce 1872 vytvořen první tenisový klub, jedinou hrou obecně známou jako tenis bylo to, čemu Francouzi říkali jeu de paume (překl.: doslova hra dlaní), protože se původně opravdu rukou hrála. V Británii se tomu říkalo pravý tenis, ve Spojených státech tenis na dvorcích a v Austrálii královský tenis.

Podle některých historických pramenů lze ovšem určité formy tenisu vystopovat již před mnoha staletími. Existují důkazy, že podobný druh venkovní hry existoval již v 6. století n. l. a že by se její kořeny daly nalézt v Egyptě a Persii. Fakt, že se první zmínka o této hře v anglické historii objevuje v církevních rukopisech, dodává na důvěryhodnosti teorii, že měl tenis svůj počátek v klášterech opatů – odtud onen charakteristický design halového tenisového dvorce se šikmou střechou spočívající na sloupech kolem tří stran a dvířky v jednom rohu.

Ať už je pravda jakákoliv, tenis byl určitě hrou královskou za vlády francouzského krále Ludvíka X. (1314-1316) a jeho obliba rychle vzrůstala. Na většině evropských dvorců se pořádaly zápasy a sázely se velké částky na výsledek.

Za zmínku také stojí žena, jménem Margot, která hrála reálný tenis v Paříži v roce 1427. Tvrdilo se dokonce, že v handbalu, z něhož byl odvozen název jeu de paume, předčila většinu mužů. První zmínka o handbalu v Anglii je v nařízeních, která ho zakazují a podporují zároveň jiné aktivity, jako například lukostřelbu.

Sport se v žádném případě neomezoval na Francii a Británii. Během 16. století byl velice oblíbený ve většině Evropy, zejména ve Španělsku, Itálii, Švýcarsku a Belgii, a existovaly dvorce roztroušené po celém Německu i po území, jež v té době bylo rakouskou říší. Dvorce existovaly i v Praze a v roce 1866 byl jeden určitě i v ruském Sankt Peterburgu. V polovině sedmnáctého století se hra hrála i v New Yorku. Vášeň, kterou vzbuzovala ve všech zemích světa, byly značně intenzivní. Například vysoce emocionální italský malíř Caravaggio se při zápase v Římě v roce 1606 údajně tak rozzuřil, že zabil svého soupeře a byl nucen uprchnout.

Jak popularita tenisu rostla, podnikatelé začali přicházet na trh se svými vlastními, mírně modifikovanými variantami hry a brzy bylo jasné, že bude třeba zavést určitý řád. Marylebonský kriketový klub ve svém postavení vládnoucí autority ohledně raket a reálného tenisu navrhl, že by jeho tenisový výbor měl stanovit univerzální pravidla pro veškerý tenis. Veřejné setkání se uskutečnilo na počátku roku 1875 v Lords a nová pravidla byla zveřejněna 24. května uvedeného roku.

Ta stanovila, že má být tenisový dvorec 30 stop (cca 9,1 m) široký v základně (stále o tři stopy, tedy cca 0,9 m delší než dnes) a 78 stop (cca 23,8 m) dlouhý, což zůstalo dosud. Linie podání byla narýsována ve vzdálenosti 26 stop (cca 7,9 m) od sítě namísto od základní čáry. Servis se musel podávat s jednou nohou za základní čárou a musel dopadnout mezi síť a servisovou čáru dvorce diagonálně protilehlého tomu, kde stál podávající. Podle Wingfieldových originálních pravidel byla všechna podání pouze z jedné strany. Toto setkání rovněž znovu potvrdilo, že by měla být všechna pravidla stejná pro muže i ženy.

Třebaže byla pravidla schválena všemi přítomnými, netrvalo dlouho a začaly se k nim připojovat nejrůznější dodatky. Změny, které se prováděly, byly tak rychlé, že je velmi obtížné, možná i nemožné dopátrat se všech. Proto zůstaneme u pouhého konstatování.

Dalším velmi zvláštním a u tenisu výjimečným pravidlem je jeho počítání. Zjistit původ bodovacího systému je mnohem obtížnější než minulost hry samotné. Bodový systém je pravděpodobně založen na čtvrtích hodiny. V tom případě je snadné pochopit hodnoty 15 a 30, ale proč 40? Většina historiků tenisu se kloní k tomu, že to původně bylo 45, že to však bylo nakonec při používání zkráceno na 40.

Zdroje:Wikipedia.org/wiki/Tenis, Adresář užitečných českých tenisových stránek, Český tenisový svaz, ATP – Asociace tenisových profesionálů (en), WTA – Ženská tenisová asociace (en), ITF – Mezinárodní tenisová federace (en), učebnice tenisu FTVS UK Praha

One Comment on “Historie a pravidla tenisu

A WordPress Commenter
1 března, 2018 at 10:48 pm

Hi, this is a comment.
To get started with moderating, editing, and deleting comments, please visit the Comments screen in the dashboard.
Commenter avatars come from Gravatar.

Napsat komentář